Československo bylo v letech před 2. světovou válkou pod tlakem útočně a nepřátelsky naladěných států v čele s Německem. K ochraně svých občanů bylo budováno opevnění.

Situace s ochranou československých hranic se řešila již od samotného vzniku československé republiky. Nejdříve jej hlídali jednotliví vojáci, později, a velmi k tomu přispěl nástup Adolfa Hitlera do úřadu německého kancléře (1933), byly předloženy dva návrhy, ze kterých mělo být vybráno finální řešení.Jednou z variant byl vznik mobilizované motorizované armády, která by pohraniční oblasti chránila, druhou bylo právě ono opevnění.

Na podzim roku 1934 dal po vypracování prvních plánů armádní generál Ludvík Krejčí pokyn k prvotnímu prozkoumávání terénu vyhlídnutého pro případné stavby. Stejný muž se poté stal předsedou Rady pro opevňování, která zajišťovala finanční, personální a materiální zdroje potřebné k výstavbě.

Těžké opevnění

Ta začala v roce 1935. Naplánováno bylo několik typů pevností. Prvními stavěnými byly objekty těžkého opevnění. Ty byly situovány do nejohroženějších míst – tedy na severní Moravu, severovýchodní Čechy a (poté co bylo obsazeno Rakousko) k jižní hranici.

Stavba byla zahájena u 226 objektů, dalších tisíc zůstalo naplánovaných pouze na papíře. Projektovány byly tyto sruby pro zastavení nepřátelských vojsk a případný boj s nimi na delší časový úsek. Proto byly sruby trvale obsazené posádkou, čítající desítky mužů.Výrobním materiálem byl především železobeton. Jednotlivé pevnosti byly řazeny do několika kategorií, a to dle svého účelu a odolnosti. Vznikaly tak sruby pěchotní, dělostřelecké či minometné. Pro představu odolnosti, síly stropů dosahovaly 100 – 350 cm tloušťky, stěny byly široké podobně.

Dělostřelecké tvrze

Některá tato těžká opevnění byla v plánech součásti dělostřelecké tvrze. Představa byla postavení 17 tvrzí, u šesti z nich nebyla stavba však nikdy zahájena a některé zůstaly rozestavěné. Každou takovou tvrz tvořilo několik těžkých objektů, které byly vzájemně spojeny za pomocí podzemních chodeb.V tvrzi měly objekty své vlastní účely, stavěly se tedy vchodové objekty, dělostřelecké sruby, pozorovatelny či dělostřelecké otočné věže.

Lehké opevnění

Inspirováni od francouzských spojeneckých vojsk, vymysleli vrchní představitelé státu a armády postavení tzv. lehkého opevnění. Onou inspirací byla známá Maginotova linie. Lehké opevnění se vyrábělo ve dvou vzorech. Vzor 36 se brzy ukázal jako poměrně neúčelný, jeho kolega, vzor 37 byl praktičtější.

Přezdívalo se mu řopík a podobal se, především svoji výstavbou, opevnění těžkému. Posádku zde tvořilo většinou sedm vojáků. Vznikalo veliké množství specifických variant těchto objektů. Některé byly zabudovány pod most či do budov, jiné důmyslně využívaly přírodního maskování. Dnes je lehkých objektů necelých 10 000.

Jak je obecně známo, ne všechny objekty se stihly dostavit včas, navíc jich nebyl početní dostatek. Po podpisu Mnichovské dohody a nucenému podstoupení pohraničí Němcům, připadla většina opevnění právě jim. Ti je poté pro své účely využívaly ve válce.

V dnešní době je spousta objektů zchátralých a opuštěných. Ty nejvýznamnější byly a jsou postupně restaurovány a z některých vznikají pěkná muzea, dokumentující tehdejší dobu. Několik srubů dokonce dodnes využívá armáda.